BOŘEK ŠÍPEK

Sentenced to Death / Odsouzeni k smrti
Dušan Všelicha
Naše životy nejsou nekonečné a v tomto smyslu jsme všichni odsouzeni k smrti. Přesto někteří z nás chtějí odsuzovat k smrti i jiné. Nemá trest smrti v sobě z tohoto hlediska nějakou pokaženou logiku? Budoucí mrtvý odsuzuje jiného budoucího mrtvého k smrti. Za touto větou se dá zaslechnout smích sarkastický a poněkud ďábelský. Po každém zemřelém zůstane prázdné místo a po lidech odsouzených k smrti zůstalo to místo dřív, než bylo osudově nutné. Nezdá se vám také, že předčasně chybějící věci jsou jakýmsi estetickým kazem? Vypadlý zub v úsměvu, chybějící stránky v knize, ukradené obrazy...

Kolekce Sentenced to Death od Bořka Šípka, na kterém se podílejí malíř Petr Sís, který vytváří obrazové prostředí expozice, básník Dušan Všelicha, autor doprovodných textů, fotograf Jan Hnízdo a modelka Jana Doležalová, která fyzicky zastoupí postavy popravených, převrací zavedenou a přijímanou myšlenku trestu smrti – oko za oko, zub za zub. Za několik popravených postav z blízké nebo vzdálené historie vrací světu skleněné vázy inspirované jejich osudy. Ve snaze zaplnit alespoň několik prázdných míst, která po těchto lidech zbyla. Ve snaze upozornit, že těmi prázdnými místy vždycky vane nepřirozený, možná smrtelný chlad. A vázy snad řeknou navíc ještě jednu důležitou věc. Ach ano, byli to krásní a zářiví lidé, ti, kteří inspirovali vznik kolekce s pochmurným názvem, ti, kteří byli odsouzeni k smrti.

Sókrates, který kazil mládež přemýšlením, Ann Boleyn, která příliš věřila lásce, Jan Jessenius, vědec v nevědeckých časech, Qiu Jin, která si myslela, že ženské nohy jsou krásnější beze stop týrání, Mata Hari, která až příliš krásně tančila, dvojice italských anarchistů Sacco a Vanzeti, které ani desítky svědectví nezachránily před elektrickým křeslem, a Solomon "Kalushi" Mahlangu, chlapec, který chtěl mít stejná práva jako jeho soudci a jeho kat.

Vznikající studie váz ukazují, že každá zvlášť bude objektem nevšední krásy vyvěrající z Šípkova citu pro vizuální poezii. Ve vzájemné blízkosti ale vázy společně tvoří navíc jakýsi naléhavý smutný tón. Všechny dohromady jsou ještě krásnější. Bezmocně krásné, bezmocně, bezmocně...

 

Věříte ve vázy?
Vázy se podobají osudům. Oboje jsou nádoby určené k naplnění. Naplnění přichází shora. Alespoň v případě váz jsme si tím dost jisti.
Vázy jsou křehké. Jejich povrch je neprostupně hladký. Jejich materiál věčný. Ale je snadné je rozbít a každé poškození je nevratné. Vázy stejně jako osudy jsou určeny k tomu, aby něco obsahovaly. Jsou průhledné, aby to bylo vidět. A průhledné věci jakoby vždycky zároveň byly i nebyly. Zblízka, ve velkém tichu a soustředění je možné cítit, že se vázy chvějí.