Životní příběh
Bořek Šípek - světoznámý architekt a designér, uznávaný pedagog, kosmopolitní vizionář, postmodernista, samouk, vynikající kuchař, obdivovatel asijské kultury… Podle svých přátel, kolegů a studentů byl však především člověkem se skvělou osobností.
Život Bořka Šípka je typickým příběhem člověka, který se sám vypracoval. Je často přirovnáván k Popelce v mužských šatech. V patnácti ztratil rodiče (oba zemřeli na rakovinu). V devatenácti emigroval do Německa bez jakýchkoli prostředků. Jediným jeho aktivem bylo vzdělání, které získal na střední umělecké škole v oboru výroba nábytku. Výrobou nábytku se v Německu také živil, než získal stipendium na univerzitě v Hamburgu, kde vystudoval architekturu a později filozofii ve Stuttgartu. Mnoho let učil na univerzitách v Hannoveru, Essenu a Praze. Od roku 2005 byl děkanem na fakultě architektury a environmentálního designu Technické univerzity v Liberci.
Šípkovým prvním výrazným úspěchem byl skleněný dům, který navrhl pro svou sestru a za který dostal v roce 1984 cenu za architekturu German Architecture Prize. To mu otevřelo svět a Šípek se odstěhoval do Amsterdamu, který ho přitahoval svojí liberální atmosférou a kosmopolitním duchem. V polovině 80. let si ho všimla prestižní italská designová firma Driade, která mu zajistila raketový vzestup v kariéře. Šípek se stal "nejvýznamnějším současným designérem, který vyvolává touhu po imaginárním magickém světě v šílené denní realitě". Driade vydala také samostatný katalog jeho nových prací. Pouze čtyři lidé měli v té době samostatný katalog – Francouz Phillipe Starck, Španěl Oscar Tusquets, Italka Antonia Astori a Čech Bořek Šípek. Díky Driade se Šípek stal pojmem a byl atraktivním pro stále více designových firem, které si objednávaly jeho návrhy. Nizozemsko, kde Šípek tehdy žil bylo zasaženo Šípkománií a Šípek začal navrhovat exkluzivní produkty, které se vyráběly v malých limitovaných kolekcích – židle a jiný nábytek, příbory, sklo, porcelán, světla a další doplňky do domácnosti. Díky Driade měl také možnost objevovat Asii a svoji vášeň pro asijskou kulturu a způsob myšlení.
I přes tento obrovský úspěch se Bořek Šípek vždy cítil být více architektem než designérem. Měl pro to jednoduché vysvětlení: základem designu je dávání věcem pěkný obal, kdy je ale stále nejdůležitější funkce. Architektura byla pro něj naopak vytváření prostoru a design její původní přirozenou součástí. " Architektura má moc pozitivně ovlivňovat lidi. Je v tom mnohem silnější než jakákoli jiná forma umění. Když vytvořím nějaký objekt, zajímá mě, jak bude na lidi působit. Architekt si může s lidmi hrát, vést je domem tak, jak potřebuje. Jednotlivá místa mají odlišný charakter a vyvolávají v lidech různé emoce. Když vstoupíte do divadla, nutně musíte cítit něco jiného, než když vstoupíte do ložnice nebo kanceláře.
O současné architektuře Šípek tvrdil: " Když se architektura zakládá na tradicích, když z nich vychází, každý člověk ji může chápat. Snažím se interpretovat nový kontext novým způsobem. Je mi bližší nově pojmout něco tradičního, než experimentovat. Tradice pro mě vždy byla větší inspirací než experimentování. V období renesance se říkalo, že u vchodu do kostela by měly být nejméně čtyři schody. Když vstupujete do budovy po schodech, děláte to s větší noblesou, než když do ní vpadnete. A z toho se můžete hodně naučit – já jako architekt mohu nechat lidi vstoupit do budovy rychle, přímo, nebo pomalu vznešeně a s rozmyslem a to v nich vyvolá jiný pocit…"
Tajemství toho, že byl Bořek Šípek tak úspěšný, jak na poli designu, tak i v architektuře, může být skryt v této větě: "Pokud nejste schopni znovu začínat, zapadnete do rutiny. Jsem rád neomezován. Jediné omezení, které vítám a které je pro mě stimulující, je omezení vlastním zadáním – jeho hranicemi. Z toho vycházím a tomu se podřizuji. To mě naučily moje dvě emigrace."
